Nasus
STRÁŽCE PÍSKŮ
Nasusova inteligence byla patrná dávno před tím, než byl vyvolen k tomu, aby se stal Vyzdviženým. Jakožto lačný student zkoumal a uložil si do paměti ta nejslavnější díla z shurimské historie a filosofie ještě před dovršením deseti let.
Jeho mladší bratr Renekton, který se vždy rychle začal nudit, však jeho vášeň nesdílel a místo toho se pral s ostatními místními dětmi. Bratři si byli i tak blízcí a Nasus dával na Renektona pozor, aby se nedostal do příliš velkých problémů.
Když Nasus dosáhl plnoletosti, byl přivítán do prestižní a výběrové Rady slunce. Měl ty nejlepší učitele v celé říši a získal rozsáhlé znalosti o vojenské strategii a logistice, díky čemuž se nakonec stal nejmladším generálem v historii. Byl schopným bojovníkem, avšak jeho největší síla nespočívala v boji, nýbrž v plánování.
Byl hluboce citlivým mužem, jenž bral své povinnosti vážně a vždy zajistil, aby byli jeho vojáci dobře zásobeni, včas placeni a aby se s nimi dobře zacházelo. Císařovy armády smrtelníků dovedl k bezpočtu vítězství a všichni, kteří pod ním sloužili, ho chovali v úctě. Jeho bratr Renekton postupem času také nastoupil do vojenské služby a pod Nasusovým velením postupoval v hierarchii výš a výš jakožto důvěryhodný a schopný válečník.
Navzdory svým vítězstvím a vyznamenáním se však Nasus ve válce nevyžíval. Chápal její význam (alespoň prozatím) pro rychlý růst říše, ale pevně věřil, že jeho největším přínosem pro Shurimu byly znalosti, které vojáci dokázali po každém vítězství nahromadit a zachovat. Na jeho popud se všechny knihy, svitky a učení poražených kultur rozvážely do knihoven a archivů po celé říši, kde měly přinášet moudrost a osvícení budoucím generacím.
Po desítkách let svědomité služby začala Nasuse krutě sužovat strašlivá zhoubná nemoc a jeho lékař zachmuřeně prohlásil, že generál bude do týdne mrtvý.
Shurimský lid byl sklíčený, neboť Nasus byl jeho nejjasnější hvězdou, kterou měli všichni rádi. Sám císař požádal Setaku z armády Vyzdvižených, aby byly skutky tohoto velkého muže zváženy před Slunečním kotoučem.
Utekl den a noc a Setačini vyslanci potvrdili, že Nasus bude požehnán Vyzdvižením. Kvůli své neduživosti musel rituály podstoupit neprodleně.
Renekton, nyní sám vojevůdce, přispěchal domů, aby byl bratrovi nablízku. Šokovalo ho, když zjistil, že Nasusovy svaly děsivě ochably a jeho kosti jsou křehké jako sklo. Byl tak slabý, že když zlatavá zář Slunečního kotouče svítila nad stupínkem, Nasus nedokázal vyjít poslední schody do jeho světla.
Renektonova láska k bratrovi byla silnější než jakýkoliv pud sebezáchovy. Vynesl chabě protestujícího Nasuse na stupínek a byl ochoten přijmout zapomnění.
Renekton však navzdory očekávání nebyl zničen. Když světlo pohaslo, vynořil se ne jeden, nýbrž dva boží válečníci – nejenže oba bratři přežili, ale oba přímo zářili. Nasus stál jako mohutný avatar moudrosti a síly se šakalí hlavou, zatímco Renekton byl svalnatý kolos s podobou krokodýla.
Nasus byl obdařen schopnostmi, které dalece přesahovaly chápání smrtelníků. Největší výhodou jeho Vyzdvižení byl ten bezpočet životů, který nyní mohl strávit studiem a rozjímáním… ačkoliv se z toho nakonec stalo i jeho největší prokletí.
V onu dobu mu však větší starosti dělala čím dál větší krutost, kterou spatřoval v Renektonovi. Během obléhání Nashramae, po kterém město nakonec padlo pod shurimskou nadvládu, Nasus zjistil, že jeho bratr srovnal se zemí tamní velkou knihovnu a zmasakroval každého, kdo se mu postavil na odpor. V ten okamžik to bylo nejblíže, kdy se málem schýlilo ke krveprolití – bratři proti sobě stáli mezi sutinami s tasenými zbraněmi. Renektonova krvežíznivost ustoupila pouze díky Nasusově přísnému, zklamanému pohledu, a tak se zahanbeně odvrátil.
Válka se vzbouřeneckým státem Ikacie změnila mnoho Vyzdvižených. Po těch hrůzách, kterých byli svědkem, zůstali prázdní a popudliví. Nasus se na několik staletí pohroužil do studia, zatímco se snažil pochopit, co se stalo jeho nesmrtelným bratrům a co by to mohlo znamenat pro budoucnost.
Když se Vyzdvižení císaře Azira strašlivě zvrtlo, Nasus a Renekton byli oba daleko od hlavního města a přispěchali, jak rychle to jen šlo… jenže přišli pozdě. Nad mrtvými těly bezpočtu Shurimanů bojovali proti Xerathovi – proti té zvrácené, zlomyslné bytosti z ryzí energie, která Azira zradila –, ale porazit ho nedokázali. Renekton, plný vzteku a snad i touhy odčinit Nashramae, Xeratha násilím dostal do Hrobky císařů pod městem a přikázal Nasusovi, aby je tam zavřel.
Nasus odmítal a zoufale se snažil přijít na jiný způsob, leč marně. S těžkým srdcem uzavřel Xeratha a svého bratra do neproniknutelné temnoty na celou věčnost.
Sluneční kotouč, ze kterého Xerathovo čarodějnictví vysálo sílu, padl a všichni pozůstalí boží válečníci ve svém nesmrtelném srdci pocítili jeho ztrátu. Božská voda pramenící z městské oázy vyschla a celou Shurimu zachvátily smrt a hladomor. Ostatní Vyzdvižení se nějakou dobu snažili udržet roztříštěnou říši pohromadě, ale kvůli své bezbřehé řevnivosti nakonec začali bojovat sami mezi sebou. Nasus, obtěžkán břemenem viny, se zcela stáhl. Toulal se mezi prázdnými troskami, které pomalu polykala poušť, a truchlil pro všechno, co bylo ztraceno.
Uplynula staletí a Nasus už téměř zapomněl na svůj někdejší život i na svůj úděl… až do chvíle, kdy smrtelníci opět objevili Hrobku císařů a rozlomili její pečeť. Nevěděl jak, ale věděl, že Xerath byl na svobodě.
V Nasusovi se probudila prastará životní síla, ale přesto byl i on ohromen, když spatřil, že Azir prošel znovuzrozením a že Sluneční kotouč opět povstal z písků. Přestože Xerath stále představoval závažnou hrozbu, Nasus věděl, že nový boží císař bude v následujících letech velmi potřebovat rádce.
A poprvé za několik tisíciletí se v něm probudila naděje. Mohl snad doufat, že by se opět setkal se svým milovaným bratrem Renektonem?
Žádné komentáře
To comment you need to be logged in!