NOČNÍ MŮRA ZAUNU

Urgot vždy věřil, že je hoden svého postavení.

Jakožto kat, popravčí slabých, byl živoucím ztělesněním noxijského ideálu, že síla by měla vládnout, a každým máchnutím své sekery tuto myšlenku uváděl ve skutek. Spolu s hromadou těl, která za ním rostla, bobtnala i jeho pýcha, a už jen jeho strach nahánějící přítomnost dokázala udržet na uzdě bezpočet válečných tlup.

A přesto stačilo jediné slovo a jeho osud byl zpečetěn. Urgot dostal za úkol vypravit se do vzdáleného Zaunu, kde měl zlikvidovat údajné spiknutí proti noxijskému panovníkovi. Obávaný kat si až příliš pozdě uvědomil, že vše byla jen léčka, jejímž cílem bylo odstranit jej z města, aby se uzurpátor Swain mohl nerušeně ujmout vlády. Vše, v co Urgot věřil, byla lež. Zuřil. Obklopili jej však agenti chemobaronů a odvlekli ho do chemotechnických dolů pod Zaunem. Byl poražen. Byl zotročen. Svého postavení vůbec hoden nebyl. Pekelné podmínky v dole snášel v zachmuřeném mlčení a čekal na smrt.

Ta v Kobce přicházela v mnoha podobách…

Vrchní správkyně dolů, baronka Voss, občas nabízela svobodu výměnou za vězňovo přiznání vynucené mučením – a svůj slib splnila ostřím svého meče. Z výkřiků, jejichž ozvěny se rozléhaly tunely, se Urgot dozvěděl o zázracích Zaunu. Na tom městě bylo něco zvláštního, něco úžasného a patrného dokonce i v tajemstvích, jež prýštila z rozříznutých hrdel. Jeho přesnou podstatu se však Urgot dozvěděl, až když konečně přitáhli před Voss i jeho. Bývalého popravčího ovládl strach, že jej správkyně zlomí.

Ovšem jak se barončina čepel zarývala do jeho těla, Urgot si uvědomil, že jeho tělo je už dávno stravováno agónií mnohem silnější, než jakou mu Voss kdy mohla způsobit. V Kobce získal sílu, o které se mu jako katovi ani nesnilo.

Oním tajemstvím Zaunu byla bolest. Jeho smích vyhnal Voss zpátky na povrch a v hlubinách se rozmohla anarchie.

Urgot získal vládu nad celými doly a vyžíval se v nových zkouškách přežití. Zjistil, které části jeho těla byly nejslabší, a nahradil je mechanickými díly, technologiemi vyvinutými těmi, kdo by bez nich zemřeli. Nouze je matkou bolesti.

Stráže už nemohly vstoupit do oblastí, které Urgot vyrval Voss z jejího sevření. A i vězňové se svého nového vládce obávali víc než kdy jí. Mnozí si k němu vybudovali až fanatický obdiv a poslouchali jeho horečnatá kázání o povaze moci, zatímco ve svých pěstech drtil hrdla těch, kdož mu odmítali dopřát sluchu.

Když se však jednoho dne v Kobce ocitl jistý noxijský agent, musel se Urgot konečně postavit tváří v tvář své vlastní minulosti. Ačkoliv jej špeh poznal a žádal jej o pomoc při útěku, Urgot jej ztloukl do bezvědomí a jeho rozlámané tělo hodil do temnoty.

Urgot si už uvědomoval, že to není síla, kdo v Noxu vládne, nýbrž lidé… a lidé jsou slabí. Neměli by být žádní panovníci, žádné lži, nic, co by stálo v cestě ryzímu chaosu boje o přežití. Vyvolal tedy povstání, při kterém chytla plamenem chemotechnická žíla v dole. Následná exploze, jež vyrazila brány vězení, byla tak silná, že se mohla směle rovnat s okamžikem zrození samotného Zaunu. Mnoho vězňů zemřelo a tisíce lidí utekly do Jímky – ale ti, kteří jsou hodni svého postavení, přežili – jako vždy.

Od onoho dne Urgotova hrůzovláda pouze sílila. Stal se děsivým spojením mechanických vylepšení a noxijské brutality, jednoho po druhém kosil všechny chemobarony i jejich pohůnky a mezi zaunskými masami utlačovaných hledal vlastní stoupence. Říkalo se, že je novým spasitelem, který všechny obyčejné Zauňany zbaví jha utiskovatelů.

Jenže jeho činy své oběti nijak nerozlišovaly, neboť Urgot zkoušel hodnotu slabých i silných. Každému, koho při svých vražedných nájezdech ušetřil, dal jasnou zprávu: není tu, aby vedl ostatní, ale aby přežil. Pokud byli ostatní shledáni hodnými, přežili též.

Když Urgot konečně udeřil na zástupce piltoverských obchodních klanů, byli Strážci pořádku nuceni zasáhnout a odtáhli ho v řetězech do opevněné vězeňské cely – ačkoliv se zdálo, že tím legendu Noční můry Zaunu mezi gangy, jímkaři a zapomenutými jen upevnili.

Neboť Piltover není první, kdo Urgota spoutal, a jeden si může jen říkat, jestli ho někdy nějaká klec udrží na dlouho…